Ja chci být požárníkem

Dnešek teda stál za to. Doplnění a další zkouška požárního systému na základě bezdrátových senzorů a ovladačů, sirén, spinačů, relé a dalších aplikací, proběhla báječně. Sice mě z toho 5x trefil šlak, protože jsem musel provést zkoušky na všech patrech, otestovat spojení, funkční tlačítka poslední záchrany a to všechno v tichém režimu, aby se nespustil ten brajgl, jako při skutečném požáru nebo když někdo vožralej zmáčkne na chodbě Červené poplašné tlačítko. Budova měla být původně prázdná, ale nebyla. 5 Španělů se mi dokonce usalašilo v lobby, kde jsem si rozložil všechnu elektroniku, měřáky, notebook, nové senzory, protože měli zpoždění letu a čekali v klídku na odvoz na Ruzyň, zatímco já tam běhal jako kybernetická myš. Vrcholem bylo, když jsme měli spustit na chvilku sirénu v posledním patře, kde je teoreticky nehorší signál v komunikaci s centrálou v přízemí. Dělá to ukrutnej bordel a neni to snesitelný na poslech ani pět vteřin. Ale to je účelem sirén. Pokud by selhal software, je možné sirénu vypnout jenom mechanicky hodně velkým kladivem a ani tak to neni jisté, protože ta houkačka má dvě baterie a prostě se nedá normálně vypnout, ani když se taví a hoří, nebo jí odpojit tajným civilizovaným způsobem a vydat příkaz elektronice ručně, což znamená, že se musíte dostat ke stropu a udělat to vztyčenou rukou. Napětí by se dalo krájet víc, než mlha kolem rybníku Brčálník. Teoreticky se tam dalo dosáhnout ze židle, ale ani ředitel a ani já, jsme tam nedosáhli. Jemu chyběly 4cm, mě jeden. Normálně se takové operace řeší ze žebříku, ale nikdo dneska neměl chuť, se tam s nim tahat. Všechno fungovalo, zaplo i vyplo na pokyn z mobilní aplikace, jak bylo v plánu. Ale protože mi udělala pani pokojská před tim ruský kafe, co by porazilo mastodonta, měl jsem v tu jednu vteřinu před dotykem na ikonu zapnout pískot, v obličeji barvu, jako Rudý Baron při posledním letu a tlak, co by mě bezpečně vystřelil místo Rusů na vesmírnou stanici. A to je pokrok.

Není k dispozici žádný popis fotky.