Jak jste se pustili do práce po vyhraných volbách?

Po volbách jsme museli navázat kontakt s administrativou, dostali jsme kanceláře po liberálech (FDP), ale nebyli jsme ještě členy parlamentu. Zbývalo 4–5 týdnů do prvního zasedání. Připravovali jsme se na členství: řešili jsme své stanovy, parlamentního šéfa frakce a spoustu dalšího papírování. Zaměstnanci parlamentu nás ale vstřícně zaškolili, jak na to.

Takže z vás byli nadšení? Nebo měli standardní postupy?

Normálně nová frakce nevzniká. Existující strany vždycky pomohou svým nováčkům. Před více než dvaceti lety, když naposledy přišli do parlamentu úplně noví poslanci (tehdy Zelení), tudíž nedostali žádnou pomoc. Nám pomáhali právě Zelení, ale i běžní úředníci. I vysoko postavení úředníci byli velmi vstřícní. Brzy po zvolení jsme také zkontaktovali IT oddělení a zařídili si naši vlastní podsíť, vlastní VLAN. Poté jsme si vymohli i plný přístup, neblokovaný firewallem.

Taky jsme museli řešit, kde budeme sedět. Pragmatici říkali, že bychom měli sedět napravo od konzervativní CDU. Jiní namítali, že musíme být mezi zelenými a levičáky (Die Linke). Ve finále sedíme mezi CDU a vládou, v centru moci, zcela napravo. A pak šlo o to, jak se rozesadíme my sami: Rozlosovali jsme se.

Co ještě bylo na začátku důležité?

Dále jsme museli zvolit zástupce do nejrůznějších komisí a výborů: to je zásadní. Nemůžeme nikde chybět. Každá oblast politiky se dotýká pirátských témat. Někteří soudí, ať se zaměřujeme jen na naše původní témata, ale když člověk vůbec nic neví o ekonomice či sociálních věcech, nemůže ničeho dosáhnout. Je potřeba se namočit do všeho a zkusit to přiblížit pirátské agendě. Například ve zdravotnictví se hodně jedná o ochranu dat a osobních údajů, ale přijít na to musí někdo, kdo se touto oblastí zabývá jako celkem. Jen takový člověk se umí zeptat na ty správné otázky. Jakožto poslanci pak máme možnost snadno sdělit věci médiím i veřejnosti.

Podobně je snadné pirátskou agendu objevovat i na komunální úrovni: transparence státní správy i samosprávy, přímá demokracie... To vše stačí jen aplikovat.

A pak přišly první týdny práce: co jste museli dělat?

Už si to ani nepamatuju, mezitím se toho tolik stalo. Musím se podívat do zápisů. (chvilka hledání) Nejdřív jsme založili webovku. Taky blog a ticket system: Red Mine. Rozhodli jsme se ho zkusit rozšířit, aby přispěl k vylepšení způsobu práce celého parlamentu. V současnosti tenhle systém používáme i k hlasování (přímo přede mnou Alex odhlasoval leasing na skener, který provádí i OCR a bude ho využívat celý klub, pozn. autorky). Umožňuje jednotlivým členům klást požadavky a vznášet návrhy a přehledně pak tyto "tickety" sledovat. Přitom celý systém má i Wiki, timeline a další prvky. Všichni, kdo mají zájem, tak vidí, co se ve frakci děje, jak jednotliví členové pracují a na čem.

Další věc je čistě technická záležitost. Naše zasedací místnost v parlamentu byla na začátku moc malá, málem nepojala ani všechny novináře, kteří si nás přišli natočit. Je to pochopitelné: většina médií sídlí v Berlíně. Ale stejně to bylo šílené. Museli jsme stanovit imaginární linii, již novináři a fotografové nesměli překračovat.

Jak to, že jste neměli uzavřené schůze?

Vždyť naším hlavním tématem je transparentnost. Několik členů říkalo, že by odstoupili, kdybychom se k tomu rozhodli. Ale když se jednalo o osobních věcech – koho zaměstnat apod. – byla jednání uzavřená. A zabrala opravdu hodně času.

Ale potřebovali jste se přece soustředit i při otevřených jednáních, ne?

Proto jsme se po druhém zasedání na pět dní celá frakce (15 lidí) vydali do Čech, do domku pirátského poslance Pavla Mayera, a měli jsme takový teambuilding. To bylo v září 2011. Vařili jsme tam spolu, chodili na túry a hodně schůzovali. Hodně nám to pomohlo, nicméně diskuze byly dlouhé a ne vždy zacílené.

A co vaše mateřská strana, berlínští piráti?

Zemská strana (berlínská) nám hodně pomohla s médii. Nicméně nezapomínejte, že v Německu, když vás zvolí do parlamentu, nemůžete dávat peníze své straně: naše zaměstnance a nás samotné i třeba webové servery atd. platí vláda – fungování je zkrátka plně nezávislé od fungování strany. Státní příspěvek je spíš náhrada nákladů za kampaň (v souvislosti s tím, kolik kandidátů bylo zvoleno). Kvůli německé minulosti máme silné pojistky, aby nešlo přesouvat peníze z parlamentu zpátky do stran.

A nějaká zahraniční cesta kromě setkání v Čechách se konala?

V říjnu jsme letěli do Rejkjavíku a setkali se s tamním starostou a zástupci IMI Foundation: hledali jsme, jak bychom mohli pomoci. Höfði, budova, v níž spolu jednali Gorbačov a Reagan, byla i místem našeho setkání. Podepsali jsme tam "Declaration on Nothing" - stejně jako tehdy Gorbi. Jen nám to netrvalo tak dlouho. Nebyla to ale úplně oficiální cesta a platili jsme si ji sami.

A co teď, jak vypadá vaše práce po půl roce?

Právě teď řešíme rozpočet Berlína, připravuje se vždy na dva roky a celý parlament se nevěnuje ničemu jinému. Všechny komise a výbory sedí nad rozpočtem. Procházíme tabulky, podáváme žádosti o zprávy a přijde nám, že ten systém nefunguje.

A cítíte tlak lobbistů?

Lobbistů máme spoustu, ne jen průmyslových: i lobbistů za imigranty, za homosexuály atd. Ale necítíme tlak. Možná proto, že jsme opozice. Někdy na pozvánky reagujeme a někam jdeme, jindy ne – pozvánky pak samozřejmě závisí na tom, v jaké komisi kdo z nás je.

Jaké pozvánky tedy dostáváš právě ty?

Microsoft mě zval na konferenci o cloud computingu, dále třeba ombudsmanka pro ochranu dat, "Datenschutzbeauftragte", nebo Průmyslová a obchodní komora, sympozium vysokých škol, či třeba celoněmecký Svaz středně velkých firem – ti všichni mi píšou a zvou mě. Na novoroční setkání obchodní komory jsme jako Piráti samozřejmě šli; byl tam celý senát, celkem 2-3000 lidí. Pozvalo mě ale dokonce i nakladatelství Springer.

To je ale hodně negativně vnímaná společnost. Vydává ten největší bulvár.

Zrovna na kongresu Springeru jsem měl velký zážitek. Před vstupem každého skenovali, z té fronty různých VIP osobností jsem ale jako poslanec vybočoval: já mohl jen ukázat průkazku a vejít. Potkal jsem tam několik dřívějších spolupracovníků z výzkumného pracoviště, jedna dáma působí přímo jako lobbistka. Mohl jsem se tak dozvědět hodně o její práci i o tom, čemu čelí i třeba naši asistenti. A proč jsem tam vůbec šel? "Když znáš sebe a svého protivníka, nemusíš se bát ani stovky bitev." Tohle přísloví čínského generála Sun C', který napsal knihu "O válečném umění", si beru k srdci.

A co je hlavní úkol tvé asistentky?

Pracuje jen na čtvrtinový úvazek, Berlín není zas tak bohatý. Mám štěstí, Olga mě kope do zadku, když jsem líný, skenuje pro mě dopisy... Skener byl ostatně první věc, kterou jsem si do kanceláře koupil, protože mi chodila spousta „mrtvých stromů“, jak říkám klasické poště. Taky se mi stará o diář, odpovídá na e-maily a na pozvánky – omlouvá mě, když někam nejdu a podobně. Co nedělá: nevaří mi kafe. Má důležitější úkoly a pak, já si ho udělám líp sám.

Plánujte zase setkání jen vás patnácti?

Ano, musíme ho ještě připravit. Doteď to kolem nás jen svištělo. Ale Sársku už jsme mohli pomoci – jako ti, kteří si tím vším prošli jako první.

Díky za rozhovor a ještě něco: pokud se vám deklaraci zdánlivě nepodařilo otevřít, nezapomeňte na ni kliknout!

Zobrazit článek pro tisk

Komentáře k článku

	28. 7. 2012	yisbvmwa	1
	14. 4. 2012	Sniper	Adresná demokracie musí nahradit podvodnou stávající.
	15. 4. 2012	vlasta klepák	Re: Adresná demokracie musí nahradit podvodnou stávající.
	14. 4. 2012	JK	Springer
	14. 4. 2012	Adam	Re: Springer
	14. 4. 2012	JK	Re: Re: Springer
	15. 4. 2012	deva	Re: Re: Re: Springer
	15. 4. 2012	deva	Re: Re: Re: Re: Springer
	28. 7. 2012	yisbvmwa	Re: Re: Re: Re: Springer
	28. 7. 2012	yisbvmwa	Re: Re: Re: Springer